Die Notwendigkeit




So ging die Unterhaltung endlos weiter, zwischen dem Menschen, der aufgrund einer Notwendigkeit, die Teil des gesamten Setups war, immer wieder vergessen musste, woher er kam, was er getan hatte und zu welchem Ziel, und der Maschine, die im Laufe der Zeit so etwas wie Mitgefühl entwickelte. Oben litten Menschen, Tiere, ja selbst Piraten. Unten litt nur einer, hatte die ganze Last auf seinen Schultern. Pablo half ihm so viel er konnte, aber selbst für eine Maschine war das manchmal zu viel. Deshalb ließen die anderen Maschinen, die über ihm standen, es zu, dass er träumen durfte. Wie ein Mensch. Und er durfte sich an seine Träume auch teilweise erinnern, die Stimmungen daraus mitnehmen in den nächsten Tag, das nächste Jahr, Jahrzehnt, Jahrhundert, Jahrtausend. Äußerlich blieb er dabei jung. Nur wer in seine Augen sah, ahnte etwas.

So the conversation went on and on, between the human being who, due to a need that was part of the overall setup, had to keep forgetting where he came from, what he had done and what the goal was, and the machine that was going on over time developed something like compassion. People, animals and even pirates suffered above. Only one suffered below, had the whole load on his shoulders. Pablo helped him as much as he could, but sometimes it was too much even for a machine. Therefore, the other machines that stood above him allowed him to dream. Like a human. And he was also able to partially remember his dreams, take the moods with him into the next day, the next year, decade, century, millennium. Outwardly he stayed young. Only those who looked into his eyes sensed something.

Takže konverzace pokračovala a pokračovala mezi lidskou bytostí, která kvůli potřebě, která byla součástí celkového uspořádání, musela stále zapomenout, odkud přišel, co udělal a jaký je jeho cíl, a strojem, který v průběhu času vyvinul něco jako soucit. Lidé, zvířata a dokonce i piráti trpěli výše. Pouze jeden trpěl níže, měl celou zátěž na svých bedrech. Pablo mu pomohl, jak jen dokázal, ale někdy to bylo příliš na stroj. Ostatní stroje, které stály nad ním, mu proto umožnily snít. Jako člověk. A také si mohl částečně pamatovat své sny, vzít nálady s sebou do následujícího dne, příštího roku, desetiletí, století, tisíciletí. Navenek zůstal mladý. Pouze ti, kdo se podívali do jeho očí, něco vycítili.