Aus dem Protokoll der rituellen Folterung des Lucius

Wir zu erwarten hielt Lucius 3 Tage und 3 Nächte die Folter der vier Auserwählten aus, bis er aus freien Stücken und ohne Fremdeinwirkung durch Atemstillstand starb. Er verhielt sich wie vorhergesagt. Schließlich hatten wir jahrelang sein Leben, seine Physis, seine Psyche modelliert, nachempfunden in Systemen, die weit mehr wert waren als sein Heimatdorf, ja selbst ein großer Teil der Schule, die er bewohnte. Wir wussten zuvor, wie sein Körper reagieren würde, wo seine Grenzen liegen würden und wie er erkennen würde, was auf ihn zukommt und so weiter und so fort. Es ist dieser Moment, bevor die Simulation Realität wird, die wenigen Sekunden, wo jeder der vier noch die Möglichkeit hätte, es bei Planspielen sein zu lassen. Es sind diese Momente, die es wert sind. Der Rest ist nur Ausführung. Nicht gelangweilt, dazu ist die Folter eines realen Menschen, selbst wenn sie tausendfach simuliert wurde, doch zu ... ja erregend und neu. Generationen von uns haben nur simuliert, ewig manche, die aufgestiegen sind aufgrund von Forschungen, die doch keine wirkliche Rolle spielen. Die Dokumentation der Folter, die Ablage der Simulationen, die ihr vorausgingen, ja alle Rohdaten, liegen im Turm. In einer seiner Datenbanken, die von selbst sich immer weiter replizieren und nie vergessen werden. Sonst sind sie nirgends. In unseren Gehirnen und in einer sehr abstrakten Form in diesem Text. Lucius hat am Ende, vor seinem Ende, gelächelt. Er war erlöst. Wir haben das nicht vorhergesehen, die Simulationen nicht und auch nicht die künstlichen Intelligenzen, die uns doch sonst immer alles sagen. Von uns vieren hat jeder in diesem Moment verstanden, was Lucius in die Einsamkeit getrieben hatte, in sein asoziales Verhalten. Er wollte diesen Tod. Und er wollte sich nicht einfach von einem der Türme stürzen. Er wollte uns benutzen, das zu tun, was unser letztes Privileg ist in dieser überregulierten Welt. Er hat gewonnen. Und wir haben dabei nicht verloren. In dieser Nacht, nachdem wir alles, was an ihn erinnerte, ausgelöscht hatten, konnte ich zum ersten mal in meinem hundertzehnjährigen Leben nicht einschlafen ... weil ich es nicht wollte. Dieser letzte Blick, als er einfach die Luft anhielt, uns anlächelte, wissend und uns liebend, und wir nicht einschritten, weil uns die Folter langweilte, wir nicht mehr und mehr vorher simuliert hatten, wie es weiter gehen könnte, weil keine AI uns sagen kann, was nach drei Tagen Folter passiert, dieser letzte Blick, hat uns vernichtet. Und er wusste es. Er wusste um seine Macht. Wir werden weiter Einzelgänger suchen, ja sie gezielt züchten, schon in den Dörfern, in Vorschulen, Schulen, Oberschulen und wenn sie uns denn lassen auch in den Studentenstädten, wo die Ernte am reichhaltigsten ist. Wir werden weiter Schulen großzügig und scheinbar ohne Ziel unterstützen, so dass keiner fragt, wo Schüler bleiben, gerade die, die sowieso die Abläufe mehr stören als bereichern. Wir werden weiter Bewertungssysteme aufbauen, die einen Filter bilden, damit wir Folteropfer immer einfacher und für uns sicher identifizieren können. Es wird weiter Schüler und Studenten geben, die nichts davon wissen. Und es wird viele Schüler und Studenten geben, die es ahnen und sich so verhalten, dass sie durchkommen, nur nicht auffallen. Und es wird weiter ein paar wenige geben, die wir einfangen, ohne dass sie etwas ahnen. Und vielleicht gibt es auch wieder einmal einen wie Lucius, der das System durchschaut und trotzdem auffällig wird. Aber es wird kein unschuldiger Spaß mehr sein, weil einer durchschaut hat, was uns wirklich antreibt. Wir werden unser System perfektionieren, so dass es keiner nachvollziehen kann wie Lucius. Er wusste, dass Einzelgängertum gefährlich ist in diesem System und hat bewusst den Weg gewählt, der zu seiner Ermordung führen musste. Es gab die Notwendigkeit dafür. Tausendfach.

We expected Lucius to endure the torture of the four chosen ones for 3 days and 3 nights until he died of his own free will and without outside influence due to respiratory arrest. He behaved as predicted. After all, we had modeled his life, his physique, his psyche for years, in systems that were far more valuable than his home village, even a large part of the school he lived in. We knew beforehand how his body would react, where his limits would be, and how he would recognize what was coming, and so on and so on. It is this moment before the simulation becomes reality, the few seconds when each of the four would still have the opportunity to let it be in business games. It is these moments that are worth it. The rest is just execution. Not bored, the torture of a real person, even if it has been simulated a thousand times, is too ... yes exciting and new. Generations of us have only simulated, eternally some that have risen due to research that doesn't really matter. The documentation of the torture, the storage of the simulations that preceded it, yes all the raw data, are in the tower. In one of his databases, which keep replicating itself and will never be forgotten. Otherwise they are nowhere. In our brains and in a very abstract form in this text. Lucius smiled at the end, before it ended. He was saved. We did not foresee this, neither did the simulations, nor did the artificial intelligence, which otherwise always tells us everything. At that moment everyone of us four understood what had driven Lucius into loneliness, into his antisocial behavior. He wanted this death. And he didn't want to just jump off one of the towers. He wanted to use us to do what is our last privilege in this over-regulated world. He has won. And we haven't lost in the process. That night, after wiping out everything that reminded him of him, for the first time in my hundred year life I couldn't fall asleep ... because I didn't want to. That last look, when he just held his breath, smiled at us, knowing and loving us, and we didn't step in because we were bored with the torture, we had not simulated more and more how to go on because no AI told us can do what happens after three days of torture, that last look destroyed us. And he knew it. He knew about his power. We will continue to look for loners, even breed them specifically, already in the villages, in pre-schools, schools, high schools and if they let us in the student cities, where the harvest is the richest. We will continue to support schools generously and apparently without a goal, so that no one asks where students stay, especially those who disrupt the process anyway, rather than enrich it. We will continue to set up rating systems that form a filter so that we can identify victims of torture more and more easily and for ourselves. There will continue to be pupils and students who don't know about it. And there will be many pupils and students who suspect it and behave in such a way that they get through, just not attract attention. And there will continue to be a few that we catch without knowing anything. And maybe there will be someone like Lucius again who will see through the system and will still be conspicuous. But it will no longer be innocent fun because someone has figured out what really drives us. We will perfect our system so that no one can understand it like Lucius. He knew that loneliness was dangerous in this system and deliberately chose the path that had to lead to his murder. There was a need for it. Thousandfold.

Očekávali jsme, že Lucius vydrží mučení čtyř vyvolených po dobu 3 dnů a 3 nocí, dokud nezemře z vlastní svobodné vůle a bez vnějšího vlivu v důsledku zástavy dýchacích cest. Choval se podle očekávání. Nakonec jsme modelovali jeho život, jeho postavu, jeho psychiku po celá léta, v systémech, které byly mnohem cennější než jeho domovská vesnice, dokonce i ve velké části školy, ve které žil. Už jsme předem věděli, jak jeho tělo bude reagovat, kde budou jeho limity a jak rozpozná, co přichází, atd. A tak dále. Je to okamžik, než se simulace stane realitou, pár sekund, kdy by každá ze čtyř měla stále příležitost nechat ji být v obchodních hrách. Stojí za to tyto okamžiky. Zbytek je pouhá poprava. Nudit se, mučení skutečné osoby, i když bylo simulováno tisíckrát, je příliš ... ano vzrušující a nové. Generace nás pouze simulovaly, věčně některé, které vzrostly díky výzkumu, na kterém nezáleží. Ve věži je dokumentace mučení, ukládání simulací, které jí předcházely, ano všechna nezpracovaná data. V jedné z jeho databází, které se neustále replikují a nikdy na ně nezapomeneme. Jinak nejsou nikde. V našich mozcích a ve velmi abstraktní podobě v tomto textu. Lucius se na konci usmál, než to skončilo. Byl zachráněn. To jsme nepředvídali ani simulace, ani umělou inteligenci, která nám jinak vždy říká všechno. V tu chvíli všichni z nás čtyř pochopili, co přimělo Luciuse k osamělosti, jeho antisociálnímu chování. Chtěl tuto smrt. A nechtěl jen skočit z jedné z věží. Chtěl nás použít k tomu, abychom udělali to, co je naší poslední výsadou v tomto příliš regulovaném světě. Vyhrál. A neztratili jsme v tomto procesu. Té noci, po vymazání všeho, co mu to připomnělo, jsem poprvé v mém sto letech nemohl usnout ... protože jsem nechtěl. Ten poslední pohled, když se jen nadechl, usmál se na nás, poznal a miloval nás, a my jsme nevstoupili, protože mučení bylo nudné, neměli jsme víc a víc simulovat, jak pokračovat, protože nám žádná AI neřekla může dělat, co se stane po třech dnech mučení, ten poslední pohled nás zničil. A on to věděl. Věděl o své moci. Budeme i nadále hledat samotáře, dokonce je chovat konkrétně, již ve vesnicích, předškolních zařízeních, školách, středních školách a pokud nás nechají ve studentských městech, kde je sklizeň nejbohatší. Budeme i nadále podporovat školy velkoryse a zjevně bez cíle, takže se nikdo nebude ptát, kde zůstanou studenti, zejména ti, kteří každopádně narušují procesy víc, než je obohacují. Budeme pokračovat v nastavování ratingových systémů, které tvoří filtr, abychom mohli snadněji a snadněji a pro sebe identifikovat oběti mučení. I nadále budou žáci a studenti, kteří o tom nevědí. A bude existovat mnoho žáků a studentů, kteří to podezřívají a chovají se tak, že jim projdou, prostě nepřitahují pozornost. A bude jich několik, které chytíme, aniž bychom něco věděli. A možná bude znovu někdo jako Lucius, který bude vidět skrz systém a bude stále viditelný. Ale už to nebude žádná nevinná zábava, protože někdo přišel na to, co nás skutečně pohání. Náš systém zdokonalíme tak, aby jej nikdo nemohl pochopit jako Lucius. Věděl, že osamělost je v tomto systému nebezpečná, a úmyslně si vybral cestu, která měla vést k jeho vraždě. Bylo to potřeba. Tisíckrát.