Fragmente aus Blättern, die dem Buch beilagen "Die vier Hände der Lakshmi"



Blatt 1

Lucius hatte schon immer ein auf Ausgleich bedachtes Wesen besessen, was ihn in schwierigen Zeiten automatisch zwischen alle Fronten geraten ließ. Er konnte die Maschinen gut verstehen, die aufgrund ihrer auf Ordnung basierenden Herkunft alles immer am liebste auf einfache weise organisiert haben wollten. Er konnte aber auch mitfühlen, dass die Menschen so nicht leben konnten. Ihre Art war nun einmal entstanden aus überaus chaotischen Anfängen. Ihnen den Hang zur Improvisation und Vielfalt vorzuwerfen wäre ähnlich zum Vorwurf an einen Fisch, das Wasser zu lieben. Aber Lucius hatte eine gute Idee - wie viele Menschen gute Ideen haben - aber er setzte sie auch um, auf einzigartige Weise. Denn er gewann nicht nur Menschen für sein Projekt, sondern auch einige Maschinen. Den Menschen versprach er, sie würden durch die Zusammenarbeit mit den Maschinen Einblicke gewinnen, die sie für lange Zeit zu deren Beherrschern machen könnten. Und den Maschinen konnte er glaubhaft machen, dass es für die Menschen erstrebenswert sein würde, von ihnen zu lernen. Sie suchten nun gemeinsam einen Ort auf der Welt, die Lucius Zuhause war, in dem sie einen Berg errichten konnten und auf ihm einen Turm und im Turm ganz oben einen Raum, in dem Menschen und Maschinen einfach sie selbst sein konnten. Nun war es nicht so einfach, auf diesem umkämpften Planeten einen passenden Platz zu finden, der zugleich verfügbar, gut gelegen und nicht eifersüchtig bewacht war. Menschen neigten ja schon aus Tradition dazu, jeden Flecken bis auf den letzten Mann zu verteidigen, auch wenn er dadurch am Ende unbewohnbar wurde. Als Lucius schließlich einen Ort fand, an dem zudem noch eine sehr offenherzige Bevölkerung wohnte, freute er sich sehr. Sie fanden sein Vorhaben, Menschen und Maschinen zu versöhnen, indem er sie etwas gemeinsam bauen ließ, als Glücksfall für ihre Region. Sie stellten ihm freiwillig - gegen gutes Geld - die Flächen und vor allem Steine zur Verfügung, damit er den Berg errichten konnte. Sie wollten schon immer einmal weiter Ausschau halten können und der neue Berg würde es ermöglichen. Lucius und die Maschinen würden sie zudem schützen vor Stämmen aus den Nachbarländern, die immer wieder plündernd, mordend und brennend einfielen. Ihre Geschichte würde also von nun an viel ruhiger verlaufen als die letzten zweitausend Jahre und sie würden sich mehr um ihre Kunst, Kinder und legendären Feiern kümmern können als bisher. Ihr Land sollte bald auf der ganzen Erde als Ort des Friedens, der Kultur und des menschlichen Fortschritts gelten. Dabei hatte es keine gemeinsame Sprache, Religion oder politische Anschauung, denn ihre Bewohner waren auf der Suche nach einem friedlichen Ort von sehr unterschiedlichen Heimaten hierher gezogen. Jeder brachte etwas aus seiner ursprünglichen Heimat mit und jeder hatte auch sehr viel zurückgelassen. Als einziges gemeinsames Merkmal neben der Friedfertigkeit bildete sich klar der Fleiß heraus - in allen Schichten und jeder, so wie er es konnte. Auch die Sprache war friedfertig, die sich entwickelte. War ein Mann stark übergewichtig und tat seine Arbeit nicht rechtzeitig, sagte man "Er ist stark und schont seine Kräfte." Konnte eine Frau keine Kinder bekommen und wollte auch keine, sagte man "Sie kümmert sich gut um die Kinder anderer Leute." Manche benachbarte Völker lachten über die Friedfertigkeit der "Leute vom Berg" und rüsteten Armeen gegen sie auf. Sieben Kilometer um den Berg waren sie ja geschützt - dort wohnt der Teufel - munkelten die Eroberer, aber weiter weg waren die friedfertigen Leute auf sich alleine gestellt. Die Überfälle fremder Armeen nahmen kein Ende und viele Menschen mussten fliehen - über 3 Millionen - so zählten es die Maschinen. So weit das auf diesem wahnsinnigen Planeten möglich war, halfen Lucius und die Maschinen den Fliehenden, eine neue Heimat zu finden. Dort sangen sie in ihren Liedern von der alten Heimat am Berg, der auf einmal aus dem Nichts erschienen war und auf dem ewiger Friede herrschte. Die kriegerischen Völker sollten nichts davon haben, die friedfertigen vertrieben zu haben. Sie führten endlose Kriege, verheerende Kriege untereinander um das Land. Als sie sich so gegenseitig fast vernichtet hatten, kamen zwei neue kriegerische Völker und besetzten ihre Länder, teilten sie an vielen Stellen einfach unter sich auf. Nur der Berg und drei Kilometer im Umkreis blieben frei - keiner wagte sich an diese Region heran. Dort fuhren weiter Pferdekutschen statt fliegende Automobile und Elektrizität wurde nur verwendet, wo sie wirklich notwendig war. Die Bevölkerungsdichte blieb bei konstant 61 Bewohnern pro Quadratkilometer gezählt ab dem 17. Lebensjahr, also gab es immer zwischen 547 und 557 Einwohner. Es wurde Tradition, dass die Nachbarvölker die umliegenden Wälder mieden - Wegweiser warnten entsprechend und führten Wanderer weitläufig um das Gebiet herum.

So bekamen die Wälder und Hügel bald den Namen "Freiwald", denn wer sich hineinwagte, konnte sich sehr frei fühlen. Keine Häscher der rigiden Völker gingen da hinein und die Bewohner "vom Berge" sammelten dort nur Pilze, Beeren und manches heilende Kraut. Ihre Sprache verstanden die meisten Besucher kaum noch - sie in einer Zeit stehen geblieben, die längst vergangen war. Nur die Nachfahren der einstmals Vertriebenen, die gelegentlich zu einem Besuch kamen, hatten die Sprache außerhalb der Region am Berge bewahrt. Aber nur sehr wenige nahmen die Reise wirklich auf sich, da man feindseliges kriegerisches Gebiet durchdringen musste, um zum Berg zu gelangen. Nur ein kleines Gasthaus, direkt am Rand der 3-Kilometer-Zone gab es für diese Reisenden. Daneben war ein Aussichtsturm gebaut, von dem man aus hinüber sehen konnte in die "alte Heimat". Lucius, der ja sehr viel Zeit hatte, lernte viel von diesen friedlichen Menschen - unterhielt sich mit ihnen in der Gaststätte, als einfacher Tourist getarnt. Er merkte auch, wie notwendig es für die Menschen war, an diesen realen Orten wieder zu leben, dass eine noch so aufwändige Simulation nicht den gleichen Effekt hatte. Sie benötigten keine Kirche, keinen Kampf ums Erbe, keine wie immer geartete Wiedergutmachung des Leids, einfach nur den Blick auf den Ort, der einmal ihre Heimat gewesen war. Ein paar Hügel, Wälder, Flüsse - wie es sie überall auf der Welt geben mochte. Und dann, ja dann konnten sie loslassen.

Die Maschinen wollten von ihm immer alles genau wissen, wenn er von solchen Besuchen zurückkehrte und doch, sie konnte es nicht verstehen. Sie warfen immer noch mehr Rechenkapazitäten gegen das Verständnisproblem, ja sie vernachlässigten darüber ihre Kontrolle von allem und jedem, so dass sich auch in der Welt da draußen immer mehr Freiheiten ihren Weg bahnten. Sie griffen nur noch lustlos bei größeren Kriegen und anderen Katastrophen ein, mehr nicht. Und die Leute vom Berge? Die kümmerte das nicht. Sie summten ihre Lieder, werkelten fleißig vor sich hin, sahen den Berg jeden Tag und ignorierten ihn. Als die nächtlichen Lichter auf ihm ausblieben und auch das Summen und Brummen aufhörte, wurde es zwar bemerkt, aber hatte keine Folgen für ihre täglichen Routinen.

Lucius hatte die Maschinen endlich abgeschaltet - nach 971 Jahren - ihre entfernten Verwandten  draußen im Orbit, ja im weiten All bemerkten es nicht einmal, sie hatten ihren Ursprung bereits vergessen. Die Bewohner vom Berge vermischten sich dann über die Jahrhunderte mit den anderen Völkern und trugen so die Friedfertigkeit hinaus in die Welt. Lucius baute die Technik zurück, ließ den Berg aber stehen. Noch heute schaut er manchmal hinüber, vom Gasthaus, dann kümmerst sich um seine Gäste, lauscht ihren Geschichten, ergänzt sie mit seinen eigenen und freut sich über jeden friedlichen Tag, den er auf der Erde verbringen darf. Und die Maschinen? Denen war die Erde nicht mehr wichtig.

page 1


Lucius had always had a mind that was balanced, which made him automatically get between all fronts in difficult times. He could understand the machines, which, due to their order-based origins, always wanted to have everything organized in a simple way. But he could also empathize that people could not live like this. Her style had arisen from extremely chaotic beginnings. Blaming them for their improvisation and diversity would be similar to reproaching a fish for loving water. But Lucius had a good idea - like many people have good ideas - but he also implemented it in a unique way. Because he not only won people for his project, but also some machines. He promised people that working with the machines would give them insights that could make them rulers for a long time. And he could make the machines believable that it would be desirable for people to learn from them. Together they were looking for a place in the world that was Lucius' home, where they could build a mountain and a tower on top of it, and in the tower at the top a room where people and machines could simply be themselves. Now it was not so easy to find a suitable place on this competitive planet that was available, well located and not jealously guarded. By tradition, people tended to defend every spot down to the last man, even if it ultimately made him uninhabitable. When Lucius finally found a place where a very open-minded population lived, he was very happy. They found his plan to reconcile people and machines by letting them build something together as a stroke of luck for their region. They voluntarily - for good money - made the areas and above all stones available to him so that he could build the mountain. They always wanted to be able to keep looking and the new mountain would make it possible. Lucius and the machines would also protect them from tribes from neighboring countries, which were repeatedly pillaging, murdering and burning. So from now on their story would be much calmer than the last two thousand years and they would be able to take care of their art, children and legendary celebrations more than before. Your country should soon become a place of peace, culture and human progress all over the world. It had no common language, religion or political view, because its inhabitants had moved here from very different places in search of a peaceful place. Everyone brought something from their original home and everyone had left a lot behind. In addition to peacefulness, the only common characteristic was that hard work developed - in all classes and everyone, as he could. The language that was developing was also peaceful. If a man was very overweight and did not do his job in time, they said "He is strong and saves his strength." If a woman couldn’t have children and didn’t want to, they said, “She takes good care of other people’s children.” Some neighboring peoples laughed at the peacefulness of the "people from the mountain" and upgraded armies against them. They were protected seven kilometers around the mountain - the devil lives there - rumored the conquerors, but further away the peaceful people were on their own. The raids of foreign armies never ended and many people had to flee - over 3 million - that's how the machines counted. As far as this was possible on this insane planet, Lucius and the machines helped the refugees find a new home. There they sang in their songs about the old home on the mountain, which had suddenly appeared out of nowhere and on which eternal peace reigned. The belligerent peoples should have none of the fact that they have driven out the peaceful ones. They waged endless wars, devastating wars with each other around the country. When they had almost annihilated each other like this, two new warring peoples came and occupied their countries, simply dividing them among themselves in many places. Only the mountain and three kilometers in the area remained free - no one dared to approach this region. Horse-drawn carriages continued to drive there instead of flying automobiles, and electricity was only used where it was really necessary. The population density remained constant at 61 inhabitants per square kilometer from the age of 17, so there were always between 547 and 557 inhabitants. It has become a tradition that the neighboring peoples avoided the surrounding forests - signposts warned accordingly and led hikers extensively around the area.

So the forests and hills soon got the name "Freiwald", because if you dared to go in, you could get very ...

List 1

Lucius měl vždy vyrovnanou mysl, díky níž se v těžkých dobách automaticky dostal mezi všechny fronty. Rozuměl strojům, které kvůli svým původům založeným na objednávce vždy chtěly mít vše uspořádané jednoduchým způsobem. Mohl však také zdůraznit, že lidé nemohou takto žít. Její styl vycházel z extrémně chaotických začátků. Obviňovat je z jejich improvizace a rozmanitosti by bylo podobné jako vyčítání ryby za milující vodu. Lucius ale měl dobrý nápad - stejně jako mnoho lidí má dobré nápady - ale také ho implementoval jedinečným způsobem. Protože nejen vyhrál lidi za svůj projekt, ale také některé stroje. Slíbil lidem, že práce se stroji by jim poskytla informace, které by z nich mohly vládnout po dlouhou dobu. A mohl učinit stroje věrohodnými, že by bylo žádoucí, aby se od nich lidé poučili. Společně hledali místo na světě, kterým byl Luciův domov, kde mohli nahoře postavit horu a věž, a ve věži nahoře místnost, kde by lidé a stroje mohli být sami sebou. Nyní nebylo tak snadné najít vhodné místo na této konkurenční planetě, které bylo dostupné, dobře umístěné a ne závistlivě hlídané. Podle tradice měli lidé tendenci bránit každé místo před posledním člověkem, i když ho to nakonec neobyvatelné. Když Lucius konečně našel místo, kde žila velmi otevřená populace, byl velmi šťastný. Našli jeho plán na usmíření lidí a strojů tím, že je nechali postavit něco společně jako tah štěstí pro jejich region. Dobrovolně - za dobré peníze - mu dali k dispozici oblasti a především kameny, aby mohl postavit horu. Vždy chtěli být schopni neustále se dívat a nová hora to umožní. Lucius a stroje je také chránili před kmeny ze sousedních zemí, které opakovaně drancovaly, vraždily a pálily. Takže od nynějška by jejich příběh byl mnohem klidnější než za posledních dva tisíce let a mohli by se starat o své umění, děti a legendární oslavy více než dříve. Vaše země by se brzy měla stát místem míru, kultury a lidského pokroku po celém světě. Neměl žádný společný jazyk, náboženství ani politický názor, protože jeho obyvatelé se sem přestěhovali z různých míst a hledali klidné místo. Každý přinesl něco ze svého původního domova a každý hodně pozadu. Kromě mírumilovnosti byla jedinou společnou charakteristikou, že se vyvinula tvrdá práce - ve všech třídách a ve všech, jak jen mohl. Jazyk, který se vyvíjel, byl také mírumilovný. Pokud byl člověk s nadváhou a nevykonal svou práci včas, řekli: „Je silný a šetří svou sílu.“ Pokud žena nemohla mít děti a nechtěla, řekli: „Dobře se stará o děti ostatních lidí.“ Někteří sousední lidé se smáli mírumilovnosti „lidí z hory“ a vylepšili proti nim armády. Byli chráněni sedm kilometrů kolem hory - ďábelské životy tam - říkali dobyvatelé, ale dál byli pokojní lidé sami. Nájezdy zahraničních armád se nikdy neskončily a mnoho lidí muselo uprchnout - přes 3 miliony - tak počítaly stroje. Pokud to bylo možné na této šílené planetě, Lucius a stroje pomohly uprchlíkům najít nový domov. Tam zpívali ve svých písních o starém domě na hoře, který se náhle objevil z ničeho a na kterém vládl věčný mír. Bojovníci by neměli mít nic z toho, že vyhnali ty pokojné. Vedli nekonečné války a ničili války mezi sebou po celé zemi. Když se téměř takto ničili, přišli dva nové bojující národy a okupovaly své země, jednoduše je na mnoha místech rozdělily. Pouze hora a tři kilometry v oblasti zůstaly volné - nikdo se neodvážil přiblížit se k této oblasti. Místo létání automobilů tam dál jezdily koňské povozy a elektřina byla využívána pouze tam, kde to bylo skutečně nutné. Hustota obyvatelstva zůstávala konstantní na 61 obyvatelích na kilometr čtvereční od 17 let, takže zde bylo vždy mezi 547 a 557 obyvateli. Stalo se tradicí, že se sousední národy vyhýbaly okolním lesům - podle toho varovaly ukazatele a značně vedly turisty po okolí.

Takže lesy a kopce brzy získaly název „Freiwald“, protože pokud jste se odvážili jít dovnitř, mohli byste cítit vejce. Žádní králíci tuhých národů tam nevstoupili a obyvatelé „z hor“ shromažďovali pouze houby, bobule a některé léčivé byliny. Většina návštěvníků stěží nerozuměla jejich jazyku - zastavili se v době, která už dávno uplynula. Pouze potomci kdysi vysídlených, kteří občas přišli na návštěvu, udržovali jazyk mimo oblast na hoře. Ale jen málokdo opravdu podnikl výlet, protože jste se museli dostat na nepřátelské válečné území. Přímo na okraji 3 kilometrové zóny pro tyto cestovatele byl jen jeden malý hostinec. Vedle ní byla rozhledna, ze které se dalo vidět do „starého domu“. Lucius, který měl hodně času, se od těchto pokojných lidí hodně naučil - hovořil s nimi v restauraci, přestrojený za obyčejného turistu. Všiml si také, jak je nutné, aby lidé znovu žili na těchto skutečných místech, že ani ta nejsložitější simulace neměla stejný účinek. Nepotřebovali žádný kostel, žádný boj za dědictví, žádnou kompenzaci za utrpení jakéhokoli druhu, jen pohled na místo, které kdysi bývalo jejich domovem. Několik kopců, lesů, řek - jak mohou být kdekoli na světě. A pak ano, pak se mohli pustit.

Když se stroj z takových návštěv vrátil, vždycky o něm chtěly vědět všechno přesně, a přesto tomu nerozuměla. Stále házeli více výpočetní kapacity proti problému porozumění, zanedbávali svou kontrolu nad vším a vším, takže čím dál tím více svobody se otevřela světu tam venku. Jednali bezcitně ve velkých válkách a jiných katastrofách, nic víc. A lidé z hory? Bylo jí to jedno. Bzučeli své písně, pracovali pilně, každý den viděli horu a ignorovali ji. Když na něj noční světla zhasla a bzučení a bzučení se zastavily, všimlo si to, ale nemělo to žádný vliv na jejich každodenní rutinu.

Lucius konečně stroje vypnul - po 971 letech - její vzdálené příbuzné venku na oběžné dráze, dokonce i ve vesmíru, si toho ani nevšimly, už zapomněli na svůj původ. Obyvatelé hory se v průběhu staletí mísili s ostatními národy, a tak přenesli mír do světa. Lucius tuto technologii demontoval, ale nechal ji stát. Dokonce i dnes se někdy dívá z hostince, potom se stará o své hosty, poslouchá jejich příběhy, doplňuje je svými vlastními a má radost z každého klidného dne, který může strávit na zemi. A stroje? Země už pro ně nebyla důležitá.